Siard pocházel z fríské šlechtické rodiny. Studoval ve škole opatství Mariengaarde, kde byl v té době opatem svatý Bedřich. Roku 1175 požádal o přijetí do noviciátu. Po dvaceti letech života v klášteře byl roku 1194 zvolen pátým opatem Mariengaarde. V denním životě se ničím nelišil od spolubratrů: ani hábitem, ani jídlem, ani celou. Ve své výjimečné pokoře se vyhýbal jakémukoli zbytečnému pohodlí. Jako dobrý představený vedl svůj klášter svědomitě, a to jak ve věcech duchovních, tak hmotných. Kdykoli Siard opouštěl klášter, vždy si s sebou bral velký koš jídla, aby měl co rozdávat chudým. Měl dar utišovat nenávist a usmiřovat znesvářené. Spolubratrům, kteří se vydávali na cestu, přál tři věci: radostný odchod, pokojný průběh cesty a šťastný návrat. Siard zvlášť zbožně uctíval svaté sestry Martu a Marii. Martu si přál  napodobovat v její péči o bližní; Marie jej učila nezbytnosti naslouchat Kristu v modlitbě a rozjímání. Pracoval se svými kanovníky i manuálně, zvláště na poli. Učil je při sklizni na polích recitovat žalmy. Také se někdy dostával do vytržení při modlitbě a slyšel andělskou hudbu. Zemřel roku 1230 po 36 letech v opatském úřadě. Početní věřící obdrželi na jeho hrobě od Boha zvláštní milosti. Po zničení Mariengaarde kalvínci roku 1578 byly jeho ostatky zachráněny fríským šlechticem Siardem z Helsema a odvezeny do Hildesheimu. Roku 1608 byly rozděleny – jednu část ostatků dostalo roku 1617 opatství svatého Feuillina z Roeulz, od roku 1938 jsou uchovávány v premonstrátském opatství Leffe. Druhá část se roku 1617 dostala do Tongerlo, kde mají lidé svatého Siarda ve velké úctě až do našich časů. Hlava tohoto světce je uložena v sídle generalátu v Římě. Papež Benedikt XIII. potvrdil úctu svatého Siarda 22. ledna 1728.