Historie
V dějinách Církve můžeme pozorovat jednu skutečnost: když klesala a potřebovala se znovu nadechnout a obnovit síly, poslal jí Bůh vždycky takové muže a ženy, kteří svůj život odevzdali zcela Bohu a bližním a potřebnou reformu provedli. Jejich dílo – postavené na pevné skále Kristova učení – přetrvalo věky a nezaniklo, ač v minulosti dávné i zcela nedávné bylo vystaveno mohutným náporům nepřátelských sil.
V 11. a 12. století procházela Církev nesnadným údobím, kdy sice nešlo o její bytí či nebytí, ale o její sebeuvědomění a vymezení místa, které jí bylo vlastní a které měla zaujímat ve světě zvláště ve vztazích s mocnými tohoto světa. Jedním z těch, kdo uslyšeli Boží volání a přijali pozvání k práci na tomto úkolu, byl i Norbert, druhorozený syn říšských hrabat z Gennepu. Životní podmínky ho předurčovaly ke klasické pohodlné cestě říšského preláta. Ač nežil špatným životem, prožil podivuhodné obrácení a stal se jedinečným nástrojem obnovy Církve. Přitahoval následovníky, proto založil vlastní řeholní společenství nazvané po prvním klášteře v Prémontré.
Utváření řádu trvalo v podstatě čtyři roky (1120 – 1124), pak okamžitě následovalo období vzrůstu. Bylo jistě projevem velké Boží milosti, že Norbertovi bylo dopřáno nejen zasévat, ale i sklízet plody své práce. V roce své smrti (1134) se mohl těšit téměř ze stovky klášterů, o třicet let později, v roce smrti prvního generálního opata bl. Hugona (1164), bylo klášterů již 261, prakticky po celé Evropě a v Palestině. Jen v Itálii řád nikdy výrazně nezakotvil. Počet klášterů vzrůstal; roku 1241 jich bylo 350, roku 1250 dokonce 466, a tak bychom mohli pokračovat. Na Slovensko byli premonstráti uvedeni ještě za Norbertova života, do českých zemí přišli zásluhou vpravdě svatého olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka - nejprve na Strahov roku 1143. Další kláštery mužské i ženské rychle následovaly, rozkvět řádu u nás šel ruku v ruce s rozkvětem ve světě.
Husitství a reformace byly první ranou zasazenou nejen premonstrátům, ale řeholnímu životu vůbec. Zatímco ještě roku 1500 čítal řád 27 cirkárií (= provincií) a 415 klášterů, do roku 1600 ztratil 182 klášterů a devět celých cirkárií. 17. a 18. století je poznamenáno ochotou, ba přímo nadšením řeholníků uskutečnit vnitřní obnovu řádu. V zemích, které zůstaly katolickými, dochází k opětnému vzestupu početnímu i kvalitativnímu. Po tomto období relativního rozvoje však přichází katastrofa v podobě osvícenství a francouzské revoluce, kdy v letech 1782 – 1838 byly zrušeny kromě 9 mužských a 6 ženských všechny premonstrátské kláštery. Těm však byl zakázán a znemožněn jakýkoliv vzájemný styk. Zdálo se tedy, že nastal konec Norbertova díla. Jako mnohokrát předtím i potom šlo však opravdu jen o pouhé zdání. Řád nezanikl, přežil a v 80. letech 19. století byla obnovena znovu i jednota řádu díky úsilí strahovského opata Zikmunda Starého.
Ve všech dobách a po celém světě měli, mají a budou mít řeholní synové a dcery sv. Norberta dost prostoru k tomu, aby plnili úkol, který jim jejich zakladatel dal do vínku, totiž šířit úctu eucharistickou a mariánskou, slavit liturgii, žít kajícím životem podle evangelních rad, a tak čerpat sílu k pastýřsko-apoštolské práci na vinici Páně. Ve spojení přísného řeholního života s apoštolátem tkví originalita Norbertova díla.