Náš život | Klášter Doksany

Aspekty našeho řeholního života

V naší kanonii žijeme kontemplativním životem s klauzurou vymezenou našimi Konstitucemi. Svou službu církvi a bližním uskutečňujeme slavnostní liturgií, přímluvnou modlitbou za všechny potřebné, korespondencí s těmi, kdo se na nás obracejí a pohostinností vůči věřícím a hledajícím Boha.

Být přítomen na jednom místě a tam zapustit hluboké kořeny je již po staletí jedním z nejvíce odlišujících znaků premonstrátského života. Tento znak je zakotven v tom, co všechny řeholní kanovníky a kanovnice odlišuje od ostatních řeholníků: totiž v doživotním slibu stability k jedinému kostelu a místní církvi. Stabilita podporuje kontemplativní zaměření našich klášterů a svým vnitřním i vnějším působením má podstatný vliv i na okolí, ve kterém se nalézá. Obnovením řeholního života v Doksanech navazujeme na staletou tradici, která byla násilně přerušena zrušením kláštera.

Stabilita

V našem každodenním životě má své důležité místo klauzura. Znamená to, že zachováváme určité, přesně stanovené oddělení od okolního světa, abychom mohly dobře prožívat své povolání a naplnit poslání kontemplativních sester. Týká se to hlavně našeho vycházení z kláštera, přijímání návštěv i různých forem komunikace.

Klauzura

Zdrojem a vrcholem našeho společného života je každodenní slavení mše svaté. Denně jsme vtahovány do tajemství Ježíšovy Oběti. Zde se každá sestra v hlubině svého srdce spojuje se svým Snoubencem. Z tohoto vztahu vyrůstá duchovní pouto s ostatními sestrami a vytváří se společenství s celou Církví.

Premonstrátskou tradicí je krásné a důstojné slavení bohoslužby – do toho patří i péče o čistotu a výzdobu kostela, příprava praktických věcí, cvičení zpěvu, prohlubování znalostí o liturgii, rozjímání nad liturgickými texty i aktivní zapojení se do liturgického dění (čtení, zpěvy aj.).

Eucharistie

Jako premonstrátky jsme vázány povinností modlit se každý den společně celou Denní modlitbu Církve – breviář. Je to jedno z našich poslání. Tato modlitba Církve je vnitřně spojena s eucharistickou slavností. Prostřednictvím žalmů, hymnů a přímluvných modliteb odpovídá Církev na slovo, které jí Bůh posílá. Podle tradice našeho řádu se modlíme v chóru, tj. jsme rozděleny na dvě skupiny, které se střídají při zpěvu hymnu a žalmů. Vyžaduje to od nás nejen praktickou přípravu (studium, cvičení zpěvů, přípravu textů), ale i soustředěnost
a celkovou disponovanost pro důstojné slavení této bohoslužby.

Liturgie hodin

Protože jsme členkami řádu, který bývá nazýván eucharistickým, pečujeme mnoha způsoby o rozvíjení eucharistické úcty. Jednou z jejích forem je eucharistická adorace. Výstav Nejsvětější Svátosti vede k poznání podivuhodné Kristovy přítomnosti v Eucharistii a zve k vnitřnímu spojení s Ním, které vrcholí ve svátostném přijímání. Při výstavu se těšíme z Kristova důvěrného přátelství, otevíráme před ním své srdce a modlíme se za sebe i všechny své bližní, za mír a záchranu světa. Zvláště nám leží na srdci stálá přímluva za naše spolubratry a jejich službu lidem.

Adorace

Jsme povolány nejen ke společnému slavení modlitby Církve, ale také se máme modlit k Otci ve skrytosti (srv.Mt 6,6). Denně věnujeme v tichu před Pánem určitou dobu rozjímání a osobní modlitbě, kterou se pak necháváme pronikat po celý den. V této vytrvalé modlitbě se rozvíjí náš vztah s Bohem a roste naše důvěrnost s Ním. Zatímco liturgii prožíváme jako plynulé dění, vnitřní modlitbu spíše jako spočinutí.
Kontemplací bychom mohli nazvat angažovanou trpělivou pozornost upřenou na Boha, kterému zároveň ponecháváme absolutní svobodu, zda nás navštíví, projeví se, vstoupí... Je to vytváření prostoru, ve kterém Mu patříme, kdy Jej v mlčení vyhlížíme, aby mohl přijít, promluvit nebo také jen mlčet.

Osobní modlitba, kontemplace

Pod tímto pojmem rozumíme na prvním místě Lectio divina. Je to určitý způsob četby Písma svatého, který vede k modlitbě a kontemplaci Božího slova. Bez úsilí o porozumění Písmu bychom nebyly schopné pravdivě naslouchat Božímu hlasu ve svém nitru, v liturgii, v životních událostech a okolnostech, neuměly bychom naslouchat ani lidem okolo sebe.

Do duchovní četby zahrnujeme také četbu spisů církevních otců a jiných starších a nových učitelů duchovního života. Denně jí věnujeme určitý čas.

Duchovní četba

Životní styl kontemplativního kláštera nutně vyžaduje ztišení. Úsilí o vnější zachovávání ticha a mlčení úst nás vede k hlubšímu mlčení ducha, který se tak stává vnímavý k Božímu hlasu. Bůh totiž nejčastěji hovoří k lidskému srdci v tichu.

Mlčení

Jako většina lidí i my pracujeme proto, abychom se živily prací vlastních rukou. Práce má v našem životě své pevné a důležité místo, ale není to místo první, jak se dnes mnoha lidem může stát. Práce je způsobem spolupráce s Bohem, který nás zve k pokračování na svém stvořitelském a vykupitelském díle.

Své pracovní povinnosti plníme převážně v mlčení, abychom se tak stávaly otevřenější k Boží přítomnosti v našem životě.
Kromě nutného zajištění denního provozu kláštera (vaření, praní, uklízení, práce na zahradě) pečujeme o kostel, šijeme liturgické oděvy, kreslíme křestní roušky, pěstujeme léčivé bylinky a zdobíme svíčky.

Práce

Jako máme spoluúčast na jednom chlebě při Eucharistii, tak také na znamení sesterského společenství přijímáme pokrm pro tělo u jednoho stolu. Při jídle obvykle mlčíme a nasloucháme tomu, co se čte, jak říká ve své Řeholi sv. Augustin: „Ať ústa přijímají pokrm a duch se sytí Božím slovem“.

Stolování

Pravidelná rekreace znamená chvíle společného oddechu a uvolnění. Je to místo vzájemného sdílení, poznávání i obveselení. Takové dobře prožité společné chvíle často odlehčují tíhu společného života a pomáhají vytvářet pěkné lidské vztahy. Je pochopitelné, že k tomu je nutná snaha všech sester; i tady se učíme spolu žít. Ve svátečních dnech máme rekreaci delší, v některých dnech ji naopak vynecháváme (první pátky, exercicie, duchovní obnovy aj.).

Rekreace

Řeholní oděv je pro nás trojím znamením: svatosti života, tradice Církve a jednoty řádu.
Sv. Norbert obdržel podle tradice z rukou Panny Marie bílé roucho a předal ho svým následovníkům - jako znamení nového života neposkvrněného hříchem, znamení chudoby (barvené látky byly v té době drahé), kajícnosti (vlna byla hrubý materiál) a příslušnosti k řádu.
Naše řeholní roucho se skládá z bílého hábitu s růžencem a černého závoje.

Řeholní oděv

Přijímání hostů a pomoc chudým a potřebným byla jednou ze tří zásad, které sv. Norbert předal svým následovníkům. Od prvních dob řádu bylo u více klášterů zvykem stavět dům pro poutníky, chudé a nemocné.
Potřeby lidí se oproti dřívějším dobám vcelku nezměnily, i když dnes asi více potřebují místo, kam by se mohli uchýlit spíše pro povzbuzení a načerpání duchovních sil. Je mnoho i těch, kdo hledají Boha, ať si to uvědomují či nikoliv. Všem dáváme především místo ve svém srdci a v našich modlitbách. Kromě toho poskytujeme v určité míře možnost pobytu v našem klášteře těm, kteří opravdu hledají místo ztišení, modlitby a duchovního osvěžení.

Pohostinnost

Zde se můžete podívat na naši fotogalerii