Rosaura Vidal Martinez se narodila 19. srpna 1927, dva dny po narození byla pokřtěna a 2. května 1928 biřmována. Ve své rodině prožívala radostné dětství, mládí i dospívání. Jednoho dne došla k přesvědčení, že se má zasvětit Pánu a řekla o tom svým rodičům.
26.října 1945 ve věku 18 let vstoupila do premonstrátského kláštera Svaté Sofie v Toro, bílý hábit přijala 28. dubna 1946 a dostala jméno Marie Rosa Kristova. Po třech letech složila slavné sliby.

Bylo jí jasné, že řeholní život je zde k tomu, aby následovala Ježíše Krista v jeho poslušnosti Otci, v lásce, jak On miloval a ve smrti, jak On zemřel. Sestra Marie Rosa shrnula ve svých zápiscích jisté prostředky duchovního umění v následujícím schématu:
 

• Cesta evangelních blahoslavenství: „Sliby jsou obsahem evangelních rad. Je přikázáno je plnit, a to ne s prostředností, nýbrž daleko více s věrností.“

• Charisma řádu vyjádřeného v Řeholi sv. Augustina ve Stanovách: „ Naše normální cesta je láska, chudoba a kříž.“

• Poslušnost převorce jako representantce Boží autority: „Bez poslušnosti se nestanu pokornou, skromnou nebo svatou.“

• Sesterská láska: „Nejsvětější Trojice žije ve společenství. Duch rodiny, radosti a nenáročnosti je zvláštností sesterské lásky ve společenství.“

• Duch modlitby a odevzdanosti: „Doufám, že jsem kněžskou duší, která přináší Bohu oběť a modlitby za všechny duše. Modlit se, aby svět byl zachráněn.“

• Svatá „lhostejnost“: „Pokud mi Ježíš dá zdraví, chci zdraví; pokud nemoc, tak nemoc; když útěchy, pak jimi nesmím pohrdat. Bude-li mě zkoušet vyprahlostí a trpkostí, pak kéž vím, jak mám přizpůsobit svou vůli té Jeho. V tom je svatost.“
  Mladá profeska si pak sama musela uložit povinnost tento program následování Krista dobře plnit tím, že postavila svou inteligenci i šikovné ruce do služby společenství.
  
  Sestru Marii Rosu nikdy nenapadlo, že by někdy musela překročit práh svého milovaného kláštera a strávit několik let mimo něj . To se ale stalo v roce 1966. Na prosbu generálního opata premonstrátského řádu Norberta Calmelse vyslalo její početné a mladé společenství od Svaté Sofie sesterskou pomoc premonstrátkám do Bonlieu ve Francii .
  Převorka Ines Carrera rozhodla poslat do Bonlieu Sr. Marii Rosu a dvě mladší sestry, Sr.Visiattion Abellu a s.Margaritu Carrizo. Všechny tři se nasadily srdcem i duší v jim svěřeném úkolu účinně pomoci sestrám v Bonlieu, překonávali obtíže s řečí a novými zvyklostmi a zasloužily si tak adekvátním způsobem náklonnost sester. Jedna z tamějších sester řekla: „Měla jsem je velice ráda, byly velice kvalitní a měli velikou lásku ke Kristu-Králi.“
  Doprovázející sestry se po boku s. Rosy cítily jistě a vnímaly v ní matku. Ve Francii strávily dobu od 15. října 1966 do 18. ledna 1971.
  Do Bonlieu se ještě jednou vrátily doprovázeny svou převorkou kvůli řádovému setkání, na kterém se jednalo o nových Statutech a o poslání řádu v pokoncilní církvi a v reálném světě. Setkání se konalo od 15. – 27. února 1985.
  
  12. února 1971 byla sestra Marie Rosa zvolena převorkou kláštera Svaté Sofie v Toro. Byla sestrám k dispozici slovem i činem jako matka, sestra i sloužící. Chtěla své společenství učinit věrným obrazem prvního křesťanského společenství, být jedno srdce a jedna duše na cestě k Bohu. V životě společenství vyžadovala duchovní růst. Když jí skončil čas služby převorky, věnovala se jako každá jiná sestra v tichosti a poslušnosti plnění vůle Boží.
  
  Do 50. roku života se těšila dobrému zdraví. V srpnu 1982 onemocněla s diagnózou Sjögren-syndromu, cirhózou jater a dalšími záněty vnitřních orgánů. Podle mínění lékaře Dr.Juana Rodriquez Adrados byly dny života sestry Rosy sečteny. Dopad takové zřídka se objevující nemoci se mohl očekávat. Její důstojné a statné tělo začalo celkově chátrat.
  Celý dlouhý a bolestný průběh nemoci s. Rosa snášela ve víře, radosti, trpělivosti, v pokoji duše a s absolutní otevřeností pro Boží plán.
  V jejích duchovních poznámkách můžeme číst: „ Musím být hodně pod křížem, abych Ježíše obdivovala, od Něj se mohla učit a jako On zemřít.“ „Obětuji se za duše, za církev, za komunitu, za řád, za moje přátele, za mé posvěcení.“
  
  Sestry v komunitě vnímají s. Rosu jako vděčnou, pokornou, trpělivou, příkladnou, vytrvalou, veselou, jako motivaci pro všechny. Lékaři, kteří ji léčili, byli velmi udiveni lidským chrámem, který se dívá vstříc smrti s radostí a důvěrou. Dr. Adrados vyznává: „Nesla svou nemoc velice dobře a její jednání vůči nám bylo příkladné.“
  
  Sr. Maria Hernandez, Dcera blíženské lásky, sledovala celý průběh její nemoci a píše: „ …zdravotní sestry si myslely, že jsou dny života Sr. Marie Rosy sečteny, ale Pán jim ji nechal ještě celých deset let, aby si mohly užít okouzlujícího kontaktu s ní. Jí bylo všechno dobré. Měla neobvyklou schopnost trpět. Žila s pokorou, která ji vyznamenávala. Její čas v nemocnici zanechal vzpomínky a cestu k následování.“ (Dopis ze 6.9.1988)
  
  V důvěře v Pána vešla Sr. Marie Rosa 20. srpna 1988 do věčného života po 61 letech života a 43 letech řeholního života. Od nemocničního duchovního P. Alberta Segovia přijala s velkou radostí svaté svátosti, a dle jeho svědectví „to byla svatá řeholnice, která jak žila, tak i zemřela“.
  
  Sr. Marie Rosa napsala: „Můj život je Bůh, a já jsem Mu ho velkoryse dala. Chci milovat bez míry jako On.“
   

• Milovala církev: - „Věřím ve svatost církve … chci žít a zemřít jako dcera svaté katolické církve. Obětuji se a vydávám za svatost církve.“

• Milovala Eucharistii: - „Nejsvětější oběť mše svaté by měla být středem našeho dne.“ Oltářní oběť a přijetí Eucharistie byly zdroje, ze kterých živila svůj duchovní život. Charakteristická je pro ni adorace Nejsvětěšjí svátosti. Píše: „ Chtěla bych být jako slunečnice, která se stále dívá na Eucharistii, která je středem mého života.“ „Přijímání nám dává sílu obstát ve všech životních těžkostech, ve zdraví i v nemoci. Vnitřní život roste díky eucharistickému chlebu.“

• Milovala Boží chválu: - Našla v denní modlitbě církve – oficiu - cestu k oslavě Nejsvětější Trojice, k účasti na Boží chvále církví, ke vzdání hodlu svému Ženichovi, k přinášení nebeskému Otci všechnu lidskou bolest, radost i nouzi.

• Milovala Matku Boží: - Každá oběť se jí zdála malá, aby prokázala lásku a dík „dobré Matce“, jak ji jmenovala.
  „S pomocí Panny Marie nebudu mít žádný strach, i kdyby se proti mně vzbouřilo celé peklo“. Nejsvětější Matce Boží svěřovala všechno, zvláště spásu duší. A proud něžnosti a důvěry, kterou vůči Panně Marii měla, potvrdila na konci svého života slovy: „Maria mě miluje".

• Milovala spásu duší: - Modlit se, trpět, sama sebe obětovat pro spásu duší bylo její nejhlubší přání; přinášela duše k Ježíši. Tato „žízeň po záchraně duší“ se táhla všemi jejími poznámkami i rozhovory. Dala duším podíl z bolestí své nemoci.

• Milovala bližní: - Můžeme vnímat, že naplnění příkazu lásky k bližním projevovala na třech rovinách:
  - Členy své rodiny – milovala hluboce
  - Sestry své komunity – plná lidskost, obezřetnost, moudrost, radost, humor - "Radost je ovoce blíženské lásky", "Dobrota otvírá všechny dveře a srdce."
  - Další bližní - její života byl proniknut úmyslem: "být svobodná k lásce a k projevům přívětivosti".
  
  Španělsko obdrželo od Spojených států amerických potraviny, které měly pomoci mnoha chudým rodinám v době velké nouze. Komunita Svaté Sofie přijala tuto službu a rozdělovala v Toro mezi nejvíce potřebné rodiny sušené mléko, máslo, sýry, oblečení atd. Každý den přicházela ke klášterní vrátnici řada chudých lidí, aby dostali potřebné věci, a to trvalo několik let. Společenství sester se stalo znamením lidskosti a lásky k potřebným lidem, současně znamením pokoje a evangelní lásky k bližním. Sestra Marie Rosa byla v této době "strážkyně" klášterní brány a její obětavost projevovaná slovy i činy byla balzámem pro mnoho srdcí, která byla hluboce postižena a poničena bídou.