František Alexandr Kern se narodil 16. dubna 1897 ve Vídni. Už jako malý chlapec toužil stát se knězem. Jedenáctiletý, velmi inteligentní František začal chodit do malého semináře v Hollabrunnu. Trávil tam mnoho času na modlitbách před Nejsvětější Svátostí. Ve čtrnácti letech učinil slib doživotní čistoty. V patnácti vstoupil do třetího řádu františkánů. Během první světové války, krátce po maturitě v roce 1915, se dal zapsat jako dobrovolník do armády. I ve vojenské službě pokračoval v každodenních adoracích Nejsvětější Svátosti. 1. ledna 1916 během čtyřicetihodinové adorace prosil Boha, aby mu dovolil trpět pro svého Syna Ježíše Krista. Jeho přání se brzy vyplnilo. Jako poručík byl odvelen na italskou frontu a tam v září 1916 utrpěl plicní zranění, z něhož se již nikdy nezotavil. Během rekonvalescence začal navštěvovat seminář vídeňské arcidiecéze.
V té době došlo v Československu ke smutným událostem: skupina katolíků se odloučila od Říma a založila Československou církev. Isidor Bohdan Zahradník, premonstrátský kanovník ze Strahova a doktor filosofie, také odpadl a stal se jedním z vůdců nové církve. Přijel i do Vídně agitovat proti Římu. Jakub byl tím vším hluboce otřesen a rozhodl se, že se nabídne jako náhrada za Zahradníka. „V těchto smutných událostech objevil Jakub Kern své povolání: přál si být smírnou obětí za tohoto odpadlého řeholníka. Jakub Kern vstoupil do premonstrátského opatství Geras, aby jej v řádu nahradil. Bůh tento dar „náhradníka“ přijal.“ (papež Jan Pavel II.)
18. října 1920 oblékl bílý hábit svatého Norberta a dostal řeholní jméno Jakub Lacoupe. Protříben utrpením během své služby v armádě a kvůli válečnému zranění, bral Jakub řeholní život velmi vážně. Jeho zbožnost však ne všichni správně chápali a oceňovali. Jakub byl věrným a šťastným novicem a roku 1921 složil dočasné sliby. Jeho opat o něm napsal: „Zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci, choval v sobě ideály zástupné oběti.“ Díky indultu mohl být vysvěcen na kněze už 23. července 1922 – tak se splnilo jeho toužebné přání. Při své první mši řekl: „Po této Květné neděli přijde umučení.“ Jeho kázání tryskala ze srdce a hluboce dojímala posluchače. Kvůli chatrnému zdraví byla jeho kněžská služba omezena na opatství a okolní farnosti. Roku 1923 mu musela být pouze při lokálním umrtvení odoperována tři žebra – tak začala jeho křížová cesta. Strávil několik měsíců v Meranu, aby se zotavil. Po návratu do Gerasu se jeho stav zhoršil a musel se velmi šetřit. Své poslední kázání, u příležitosti biskupova jubilea, nazval: „Muž církve, věrný biskupovi.“ Znovu musel být převezen do nemocnice; trpěl velkými bolestmi, ale odmítal brát utišující prostředky. 20. října, v den, kdy měl skládat doživotní sliby, podstoupil další operaci. Před ní řekl: „Zítra uvidím Matku Boží a svého anděla strážného.“ Požádal, aby připravili jeho bílý hábit a všechno, co je potřeba ke svatému přijímání. „Poslední přijímání by mělo být zvlášť slavnostní, stejně jako to první. Budu skládat slavné sliby už v nebi.“ Nemocniční kaplan mu dal během operace poslední pomazání a požehnal mu na poslední úsek cesty k nebeskému Otci. Jakub Kern zemřel 20. října 1924, když zvony vyzváněly na polední modlitbu Anděl Páně.
Věřící nezapomněli na „dobrého otce Jakuba“, přicházeli k jeho hrobu v Gerasu, aby se tam modlili a žádali jej o přímluvu. Papež Jan Pavel II. pozdvihl Jakuba Kerna k úctě oltáře 21. června 1998 na vídeňském náměstí Heldenplatz. Na slavnosti bylo přítomno více než sto premonstrátů. Papež vybídl kněze, aby následovali tohoto „hrdinu církve“ a zůstali věrní svému povolání.