Isfríd, narozený okolo roku 1115, byl řeholním kanovníkem v opatství Cappenberg. Roku 1159 se stal prvním proboštem v Jerichowě, kde postavil nádherný chrám. Pro svou zbožnost byl roku 1180 zvolen nástupcem svatého Evermoda, biskupa v Ratzeburgu. Také tam dal postavit katedrálu a zřídil mnoho nových farností. Usiloval o německou kolonizaci území Vendů. K sobě byl tvrdý a konal přísné skutky pokání, ale bouřícím se Vendům byl laskavým soudcem a snažil se je přesvědčit a získat svými kázáními.
V zápase mezi císařskou stranou Štaufů a papežskou stranou Welfů se, přes všechny hrozby a sliby, postavil na stranu poraženého knížete Jindřicha Saského a Bavorského, jemuž kdysi složil přísahu věrnosti. Byl zpovědníkem a duchovním vůdcem Jindřicha Lva a byl také roku 1195 u jeho smrtelného lože. Isfríd bránil práva svého lidu proti intrikám císaře Fridricha a jeho vazala Bernarda z Ratzeburgu.

Ozářen mnoha zázraky, které vykonal během života i po smrti, stal se jasným světlem oné temné doby. Isfríd zemřel v červnu roku 1204 ve věku 90 let. Byl pohřben v presbytáři ratzeburské katedrály. Pověst o jeho svatosti se rozšířila a papež Benedikt XIII. schválil 20. března 1728 jeho uctívání.
V řeči na jeho památku Arnold z Lübecku uvádí: „V té době zemřel svatý Isfríd z Ratzeburgu, muž veliké trpělivosti, největší mírnosti, zcela oddaný řeholnímu životu. Jeho vliv se rozšířil daleko za území severovýchodního Německa. Když bylo opatství Floreffe u Namuru zničeno požárem a řeholníci žili jeden a půl roku rozptýleni, povolal je Isfríd zpátky, obnovil klášter a posvětil sedm oltářů v jediném dni.“

Isfríd je zobrazován jako kanovník se sklenicí vína a knihou, jako biskup, jak léčí nějakému mladíkovi oči, jak zašlapuje nějakou postavu k zemi.