Augustin se narodil 13. listopadu 354 v Tagaste v severní Africe. Jeho otec byl počestným měšťanem, členem městské rady, a později se také obrátil na křesťanskou víru. Jeho matka Monika byla horlivou křesťankou. Augustin měl bratra a sestru. Sestra po ovdovění odevzdala sebe samu Pánu v komunitě sester založené jejím bratrem. Již od raného mládí projevoval Augustin výjimečnou inteligenci. Dostalo se mu vzdělání v latinské literatuře. Jeho matka jej vychovávala v křesťanské víře, i když on sám pokřtěn nebyl. Jako mladík odložil vše, co jej matka učila, a vedl nevázaný život. Bohatý patricij z Tagaste mu zaplatil studia v Kartágu. Tam navázal vztah se čtrnáctiletou dívkou, která mu porodila syna jménem Adeodatus. Augustin hledal uznání, pocty a bohatství.
Když si však přečetl Ciceronovo dílo „Hortensius“, rozhodl se změnit svůj život - a tehdy začal dávat přednost duchovním věcem před materiálními a hledat moudrost. Ale kde ji člověk může nalézt? Písmo svaté bylo pro něho zklamáním, protože je četl pouze rozumem. A tak deset let hledal poznání u manichejců. Po ukončení studia rétoriky se vrátil do Tagaste a dva roky tam učil. Pak odešel zpět do Kartága a otevřel si rétorickou školu. Celou tu dobu jeho matka Monika kvůli němu mnoho plakala a modlila se za jeho obrácení.
Augustin měl stále více sporů s manichejci z Kartága. Odjel proto do Říma, aniž o tom řekl své matce. V Římě jej čekalo další zklamání, a tak roku 384 odjel do Milána. Tam dával hodiny filosofie a často navštěvoval chrám, aby si poslechl kázání biskupa Ambrože, jehož řečnické umění obdivoval. Monika také přijela roku 385 do Milána. Augustin dříve zcela zavrhoval křesťanství, protože je považoval za překážku na cestě hledání pravdy. Ale nyní začal pomalu chápat, že víra jeho dětství je jedinou cestou k pravdě. Jeden přítel mu dal knihu o životě Antonína Poustevníka od svatého Atanáše. Ta jím otřásla: „Negramotní vcházejí do nebe a já, se vším svým vzděláním, se nemohu zbavit svých vášní.“ Tak truchlil v zahradě, když uslyšel hlásek dítěte: „Tolle, lege!“ (Vezmi a čti). Šel do domu a otevřel listy svatého Pavla. V listě Římanům našel varování před nemravností a bezuzdností (Řím 13,13). Pavlova slova jej zasáhla jako paprsek milosti; téhož roku 386 ukončil svou filosofickou činnost a také svůj nezákonný poměr.
Se svým přítelem a nemanželským synem Adeodatem odešel do Cassiciaco, aby se připravili na křest. 24. dubna 387 pokřtil svatý Ambrož třiatřicetiletého Augustina, jeho přítele Alypia a patnáctiletého syna. Po křtu se chtěl Augustin vrátit do Afriky. Cestou v římském přístavu Ostii zemřela jeho matka. Augustin zůstal ještě rok v Římě, kde se velmi zajímal o mnišský život. Po návratu do Tagaste začal žít v komunitě se svými přáteli. Tam také ve věku 18 let zemřel jeho syn Adeodatus. Protože v rodném městě Augustina vyhledávalo mnoho lidí, rozhodl se odejít do Hippo a pokračovat tam v komunitním životě. Biskup Valerius jej požádal, aby se nechal vysvětit na kněze a roku 396 se stal jeho biskupem-koadjutorem. Jako biskup žil Augustin jen pro lid svěřený do jeho péče – kázal jim „alacriter et fortiter“ (horlivě a přesvědčivě). Stal se v Hippu a v celé severní Africe podporovatelem společného života podle vzoru prvních křesťanských společenství v Jeruzalémě. Napsal Řeholi plnou moudrosti, mírnosti a laskavosti. Několik málo pokynů v knize obsažených odhaluje Augustinovu duši a jeho ideály. Spolu se svými kleriky žil u katedrály – společným životem, bez majetku, v modlitbě, zcela v duchu klasické římské i křesťanské kultury.
Augustin dokázal být neporovnatelným přítelem: štědrým, pokorným, vstřícným a upřímným. Usiloval o to, aby jeho klerici měli „jednu duši a jedno srdce v Bohu“, jak stojí na začátku Řehole. Láska k pravdě se v něm nerozlučně pojila s přátelstvím a z tohoto zdroje pramenily všechny jeho pastorační činnosti.
Společný život je podle Augustina založen na naprosté osobní chudobě – „Všechno mějte společné – a každému ať se rozděluje podle jeho potřeb“. Byl přísný v zachovávání společného vlastnictví, ale chápal, co každý spolubratr potřebuje. Klášterní život je „dulcis“ (sladký) ve vnějších skutcích sebezapírání a „fortis“ (silný) ve vnitřních. Klerici musí být lidmi modlitby, která je vede k Bohu. Pro naplnění těchto cílů dbal Augustin s nadpřirozenou moudrostí o pěstování ctnosti mírnosti. S lidmi je nutno hovořit s láskou, takže zakázal všechny pomlouvačné řeči mezi bratry. Kladl důraz na manuální práci, která musí jít ruku v ruce s kontemplací. Bratři musí být zcela ke službě církvi, nepřál si stavět „otium spirituale“ (duchovní pokoj) nad potřeby církve a péči o duše.
Augustin byl veden láskou k pravdě, a proto celou svou silou stál proti snahám o rozdělení církve, odmítl tedy herezi donatistů a pelagiánů a snažil se přivést zbloudilé ovce zpět do ovčince církve. Augustin byl poslušný tradičního učení a nikdy nepředstíral, že jeho nauka je jeho dílem. Byl pravým pastýřem církve. Bývá nazýván „učitelem milosti“, protože znovu a znovu opakuje: „Všechny mé zásluhy jsou jen darem Božím.“
Roku 426 si vybral a vysvětil nástupce Severa. Doba byla těžká, Vandaly, přicházející ze Španělska, nebylo už možno zastavit. Augustin byl mužem míru, ale ani jemu se nepodařilo válku odvrátit. Tři roky Vandalové obléhali Hippo. Během obléhání Augustin onemocněl a zemřel na horečnaté onemocnění 28. srpna 430 se slovy kajících žalmů na rtech. Dožil se 76 let. Na konci sedmého století, když muslimové plenili severní Afriku, byly ostatky svatého Augustina přeneseny na Sardinii. Když byl i tento ostrov zpustošen, byly roku 725 převezeny do Pavie, kde jsou dnes v bazilice San Pietro in Cielo d´oro.

Mezi církevními otci patří Augustinovi přední místo. Je tomu tak díky vnějšímu i vnitřnímu rozměru jeho literárního díla i hloubce a působení jeho ducha. 
Kvůli velikému vlivu Augustinova ducha na Norbertovo založení je v premonstrátském řádu svatý Augustin nazýván Otcem.