Při zkoumání života blahoslavené Ody se poprvé setkáváme s Filipem z Harvengtu, opatem Bonne-Esperance v kraji Hainaut. Filip sestavil životopis této mladé svaté na žádost sester z jejího kláštera. Napsal jej svým pečlivým a propracovaným stylem a vložil do něj cele své srdce.
Jistě nás ohromí mravní úroveň a statečnost mnoha dcer ze šlechtických rodin, které opustily všechno, aby mohly následovat Krista. Nikdo si nemohl méně cenit bohatství, pohodlí, poct, moci. Jejich vůle byla pevná jako meče a kopí jejich bratři. Tyto bohaté šlechtičny byly zvyklé udílet příkazy, což jim dalo takovou schopnost řízení a vedení lidí, že nás neudivuje, že Robert z Arbrisselle svěřil správu kláštera Fontevrault raději abatyši než mužskému představenému.

Naše Oda se narodila kolem roku 1120 na hradě Allouet-sous-Andelmes. Její rodiče se jmenovali Wibert a Tescelina. Byli velmi vznešeného rodu, ale také dobří křesťané, takže se přirozeně „nakazili“ myšlenkami apoštolského hnuti. Jejich dcera chtěla povýšit čest svého rodu tím, že bude usilovat o svatost. Od dětství milovala čistotu, a aby tuto ctnost mohla dobře střežit, chtěla se zasvětit životu v klauzuře. Toužila po řeholním životě také proto, že věděla, jak mnoho duší ve světě zhyne. Už na počátku dospívání složila slib čistoty, ale byla příliš mladá, aby mohla vstoupit do kláštera, takže zůstala u rodičů. Neúčastnila se však žádných světských zábav, ani se nepřátelila s mladými zhýčkanými šlechtickými dívkami, raději trávila čas dlouhými rozhovory s Bohem. Roky plynuly. Oda cítila, že přichází okamžik, kdy se stane řeholnicí. Ale její rodiče nedbali na slib, který složila. Nepřáli si, aby jejich dcera vstoupila do kláštera a mladé dívce to dali přísně a neústupně najevo. Proto se obrátila na jednoho ze svých příbuzných, kterého měla velmi rada (to nám připomíná svatou Janu z Arku, která se svěřila se svým povoláním strýci Durandu Laxartovi) a se slzami jej žádala, aby zachoval tajemství, které mu chce svěřit. Pak s ním hovořila o svém povolání a prosila jej, aby to řekl ctihodnému Odonovi, zakladateli a prvnímu opatu Bonne-Esperance. Věřila, že Odo dokáže přesvědčit její rodiče, aby souhlasili s jejím vstupem do kláštera. Byla však zrazena. Příbuzný prozradil její plány Wibertovi a Tescelině. Ubozí rodiče, sklíčeni bolestí a starostmi, se na radu příbuzných rozhodli Odu rychle provdat.

Ve feudálni společnosti nesouviselo manželství se vzájemnou láskou mezi mladými lidmi. Rodiče vybírali manželského partnera pro své dítě podle společného zajmu obou rodin. Wibert a Tescelina hledali někoho vhodného, kdo by mohl zdědit majetek rodiny Allouetů. Zvolili bohatého a váženého mladého muže jménem Šimon, který s radostí souhlasil s tímto sňatkem, od něhož si sliboval životní štěstí, a přísahal, že si Odu vezme. Den svatby je stanoven! Mlada dívka si s tím však nedělá starosti. Počítá stále s pomocí otce opata. Když se dozví, že její tajemství bylo prozrazeno, cítí velkou bolest, ale jako dcera rytíře přijímá výzvu k boji. Den sňatku se blíží. Hrad je vyzdoben nádhernými gobelíny. Všechna šlechta snoubenku ujišťuje, že má velké štěstí, že si ji Šimon chce vzít. Oda je tak smutná a ztrápená, že se rodiče bojí, aby poslední noc před svatbou neutekla. Její otec, rytíř, jemuž celé dětství bezvýhradně věřila, ji k jejímu zklamání nastraží podlou léčku. Předstírá, že chápe její odpor ke svatbě: „Nebuď smutná, mé dítě, raduj se z květu svého mládí. Sňatek ať tě nezarmucuje. Budiž tedy! Rozhodl jsem se, že jej odložím.“ Hrozná lež! Dcera přece nepodezřívá svého otce, že zradí její důvěru. Odu tak jeho slova přirozeně uklidni.
Následujícího dne přijede na hrad ženich s rodiči a mnoha dalšími bohatými a vznešenými šlechtici pozvanými na svatbu. Rodiče posílají pro Odu, aby si oblékla svatební šaty. Poslechne bez podezření. Nejbližší kostel je značně daleko, takže se obřad má konat na hradě. Kněz se třikrát ptá Šimona, zda se chce s Odou oženit. Ano, chci, odpovídá mladík, a slibuje, že bude co nejlépe plnit své povinnosti manžela. Pak se kněz obrací k dívce. Ta neříká nic, zčervená, klopí hlavu. „Jak je pyšná!“, myslí si někteří. „Je tak hloupá!“, říkají jiní. Jedna z dam k ní přistoupí a nabádá ji, aby odpověděla beze strachu. Konečně si Oda bere slovo: „Protože tolik chcete vědět, jestli si chci vzít tohoto mladého muže, vězte, že si nechci vzít ani jeho ani kohokoli jiného. Od dětství jsem zasnoubena ženichu, jemuž jsem zaslíbila své panenství. Nic – ani láska, ani lichotky, ani hrozby mých rodičů, ani rány – mne nemohou vytrhnout z jeho objeti.“
Všichni jsou ohromeni. Šimon má pocit, že se mu vysmívá, zrudne a vykřikne, že už si ji nechce vzít. Skočí na koně a odjede i se svými příbuznými. Rodiče i ostatní pozvaní se na Odu hněvají a zahrnují ji výčitkami. Wibert cítí, že za chvíli se nedorozuměni může stát nenapravitelným. S několika přáteli se vydá za Šimonem a snaží se jej přesvědčit, aby se vrátil, že rodiče Odu jistě přiměji, aby souhlasila s dohodnutým sňatkem. Jeho výprava je však marná.
Oda už nyní všechno chápe. Běží do komnaty své matky, zavře za sebou dveře, uchopí meč pověšeny v hlavách postele rodičů a chce si jim useknout nos. Třese se ji však ruka a nepodaří se jí přeseknout chrupavku. To ji rozzlobí: „Jak je ten meč špatně nabroušený! Nechce mi pomoci zničit krásu mé tváře.“ Snaží se dál, usekne si kus chřípí a vyřine se proud krve. Poranění není vážné, ale krvavá rána ji znetvořila. Když se Tescelině podaří otevřít zamčené dveře, najde dceru v mdlobách. Vrhne se k ní na podlahu a pláče. Zatím se vrátí i Wibert. Také začne plakat. Oda se opět uklidní. Je zohavena, a proto doufá, že už se nebude muset obávat sňatku.

Tyto události způsobily velký rozruch po celém kraji, takže se o nich dozvěděli i v Bonne-Esperance. Odo poslal na Allouet dva ze svých kanovníků, aby statečné dívce přinesli útěchu. Wibert a Tescelina je srdečně přijali. Oda se s nimi setkala a odhalila jim své mnoho let trvající přání vstoupit do kláštera. V jejich přítomnosti znovu žádá svého otce o svolení. Wibert je bolestně pohnut, ale stále ještě odolává. Oda prohlásí, že pokud nedojde k naplnění jejích tužeb, zmrzačí se ještě vice, takže se už žádný šlechtic ani nikdo jiný s ni nebude chtít oženit. Wibert je přemožen a souhlasí.

Dva řeholnici se vracejí ke svému opatovi. Odo, naplněn radostí, se vydává spolu s několika bratry, aby pannu přivedli do kláštera. Oda se loučí se svými rodiči a přijímá od ctihodného opata hábit premonstrátských řeholnic. Její hlubokou pokoru, vůli se posvěcovat, naprosté zřeknutí se světa a poslušnost shrnuje životopis jednou větou: Ad evangelicae institutionis lineam dirigere studuit gressus suos. („Snažila se řídit své kroky k cíli evangelijní nauky.“) Dala se vést pouze evangelijním ideálem tohoto založeni. To je hlavni myšlenka Norbertových následovníků: Sanctas Scripturas sequi et Christum ducem habere. („Řídit se Písmem svatým a mít Krista za svého vůdce.“)

Oda se postila a umrtvovala tak obětavě, že to bylo až nerozvážné. Pobledla, její tvář byla průhledná jako krystal. A navíc se na jejích rukou objevily podivné skvrny. Onemocněla snad malomocenstvím? Sestry tomu uvěřily a rozhodly, že musí být izolována. Rychle jí postavily chýši uprostřed zahrady a vybraly jednu starou řeholnici, aby ji ošetřovala. Ta to však odmítla. Nemohla snést pohled na Odiny rány a raději si zvolila neuposlechnout představenou. Byla za to pokárána, ale mezi mladými sestrami se ihned našlo dost obětavých, které o tuto čest požádaly. Oda zůstala klidná. Copak Ježíš netrpěl celým svým tělem, nebyl ponížen, nestal se podobným malomocnému, nebyl ukřižován? A celá šťastná, že se podobá svému Ženichovi, si něžně políbila ruku, na níž se nemoc poprvé projevila. Ale nebylo to malomocenství a vyrážka postupně zmizela. Oda se vrátila do kláštera a znovu poslušně plnila všechny povinnosti se stejnou horlivosti jako vždycky.
Brzy byla jmenována převorkou a stala se dokonalou představenou. Byla velmi laskavá, mateřská a bdělá. Všechny sestry se jí obávaly a všechny ji milovaly. Znala dobře povahu a temperament každé z nich a snažila se využít jejich přirozené vlastnosti, aby je přetvářela k obrazu Krista. Vůči chudým byla velmi štědrá a obětavá. Několikrát poslala chudým věci tajně vzaté ze společného majetku. Říkala tomu „zbožná krádež, která těší Krista“.
Její pověst se rozšířila i za zdi kláštera. Svati mají často přitažlivost, která se šíří a povznáší ostatní. Taková duše však není určena pro pozemský život. Oda brzy onemocněla plicní chorobou, která trvala celých šest měsíců: měla horečky, úzkosti, drásavé záchvaty kašle. Nemohla spát, modlila se dnem i nocí, ale stále vedla své sestry. Nakonec její žaludek přestal přijímat potravu. Když jí dali poslední pomazání, sestry ji žádaly: „Vzpomeňte na nás v nebi.“ „Jak můžete,“ odpověděla jim, „prosit takovou hříšnici o to, oč můžete žádat jen apoštoly a svaté? Modlete se za odpuštění mých hříchů a odporoučejte mne Božímu milosrdenství.“

Na Boži hod velikonoční 18. dubna 1158 po nešporách, v přítomnosti Filipa z Harvengtu, bratří a sester, odevzdala duši Bohu. Slzy všem tekly z očí, když se podle řádové liturgie modlili alelujové žalmy a znovu odříkávali In exitu které se zrovna dozpívalo při velikonočních nešporách.
Dalšího dne odnesli tělo do kostela opatství. Řehoř, cisterciácký opat z Elne, slavil zádušni mši v přítomnosti ctihodného Odona, prvního opata Bonne-Esperance (který se před nějakou dobou svého opatského úřadu vzdal) a Filipa z Harvengtu, jeho nástupce, učeného preláta s velkým zájmem o řeckou etymologii, který během obřadu řekl: „Nosila své jméno právem. Byla překrásnou ódou ke chvále Boži.“

Francois Petit, Premonstrátská spiritualita XII. a XIII. století, 1.vydání - Doksany: Klášter sester premonstrátek v Doksanech, 2018