Vojslava

Vojslava byla o několik let starší než Hroznata, narodila se tedy asi okolo roku 1160. O jejím životě se většinou dozvídáme jen v souvislostech s Hroznatou, jak v legendě, tak v dobových listinách.
Vojslavin otec byl Sezema z rodu Hroznatovců, který vlastnil rozsáhlé pozemky na Litoměřicku a později i na Plzeňsku. Matka Dobroslava nejpravděpodobněji pocházela z rodu Drslaviců, jejichž majetek byl rovněž v západních Čechách. Vojslava i Hroznata pocházeli z jednoho z nejvýznamějších českých rodů, jak potvrzují i úvodní slova hroznatovské legendy.

V době smrti pana Sezemy v bitvě u Loděnice na Berounce byla již Vojslava výhodně provdána do Polska za krakovského kastelána, tedy za příslušníka polské společenské elity. Sňatek mohl zprostředkovat Vojslavin strýc Hroznata, který v té době zastával kastelánský úřad přemyslovského hradu v Kladsku. Funkce krakovského kastelána byla v tehdejším Polsku velmi významná a lze ji v tehdejší světské hierarchii zařadit na stupeň druhého nejvyššího knížecího úředníka.
Vojslavin manžel se jmenoval Henryk Kietlicz a jeho významná fonkce správce knížecího hradu Wawelu jej předurčovala k výběru manželky ze sobě rovného rodu.Vojslava s ním měla pravděpodobně stejnojmenného syna Henryka, který se stal r.1199 hnězdenským arcibiskupem a proslul v boji za církevní emancipaci. Polské kroniky se zmiňují i o její dceři, ale nejmenují ji.

Po smrti otce Sezemy jí byl asi desetiletý Hroznata svěřen do péče, protože možná již nebyla na živu jejich matka. Lze předpokládat, že se Hroznatovi dostalo v Krakově té nejlepší dvorské výchovy a církevního vzdělání na tamní katedrální škole.

Roku 1197, když byl Hroznata již nazpět v Čechách, kde převzal rodový majetek a vydal svůj známý testament, byla Vojslava ještě v Polsku zmítaném boji o moc a pravděpodobně sídlila se svou dcerou v nedávno založeném klášteře premonstrátek na Zwierzinci u Krakova. Chotěšov je ve zmíněném testamentu připomenut poprvé. Vojslavin manžel musel po porážce své strany uprchnout z Polska na statky Hroznatovců v Čechách.
Z důvodu neuskutečněné křížové výpravy si Hroznata při audienci u papeže Celestina III. vyprosil dovolení, že náhradou založí klášter, podobně jako se to stalo v případě Teplé roku 1193.
Vznik chotěšovského kláštera může rovněž úzce souviset s ovdověním Vojslavy, přičemž o čase a místě smrti jejího manžela nemáme zprávy. Legenda praví, že se Vojslava po manželově smrti uchýlila na bratrův statek do Chotěšova a setrvala zde ve vdovském stavu. To souhlasí se zmíněným Hroznatovým testamentem, kde ji pro případ ovdovění věnuje právě Chotěšov.

Vojslava je v pramenech často nazývána zakladatelkou kláštera. Je však lépe ji jmenovat spoluzakladatelkou, protože by se při tak významném a církevně právně složitém počinu těžko jako osamělá žena obešla bez dominantní účasti svého bohatého a vlivného bratra.

Klášter Chotěšov byl od samého počátku zamýšlen jako ženský protějšek kláštera tepelského. V jeho čele stáli od počátku jako probošti členové tepelského konventu, kteří ve shodě s převorkou zásadně řídili politiku i hospodářství řeholního domu. Funkci prvního probošta zastával nepochybně až do své smrti 14. července 1217 sám Hroznata. Vojslavě jako spoluzakladatelce náležela veškerá spoluzakladatelská práva. Z toho vyplýval podstatný vliv na klášterní komunitu i disponování s klášterním majetkem, ale i povinnost ochranitelská. Vojslava se o klášterní majetek dobře starala - uhájila plné právo svého kláštera na pozemky, na nichž klášter stojí, proti pražské kapitule. Také pro klášter získala od pražského biskupa majetek v hodnotě 90 hřiven stříbra.

Vojslava žila zbožným životem v těsné blízkosti sester. Jelikož se však jednalo o řád přísně panenský, nemohla složit řeholní sliby, ani nosit hábit, ani bydlet přímo v sesterské klauzuře. Nosila proto přiměřený vdovský oděv a pobývala ve zvláštním obydlí poblíž konventu.
V chotěšovském klášteře údajně pobývala i Vojslavina mladší sestra Judita, která byla plnoprávnou členkou konventu. Některé prameny o ní hovoří jako o jedné z příchozích sester z doksanského kláštera při zakládání kláštera v Chotěšově.
Vojslava měla ke svému bratru Hroznatovi pěkný, až mateřsko-ochranitelský vztah. Legenda svědčí rovněž o Hroznatově blízkém vztahu k Vojslavě, neboť se během své nemoci neléčil v Teplé, ale u sester v Chotěšově, aby se „potěšil jejich přítomnosti a přívětivými slovy“.

Vojslava zemřela přirozenou smrtí ve věku asi 70 let, snad 22. listopadu 1227. Jak bylo tehdy pro zakladatele normální, byla pohřbena na nejčestnějším místě klášterního kostela, a to uprostřed kněžiště. Hrob se těšil nepochybně zvláštní úctě. Za husitských válek byl pravděpodobně poničen a zhanoben. Ve 2.polovině 15. století byl pořízen její nový pozdně gotický náhrobek, který je dodnes dochován za hlavním oltářem chotěšovského farního kostela.
Po zrušení kláštera byly Vojslaviny ostatky roku 1793 převezeny do Hroznatova hrobu, jehož součástí jsou dodnes.

Vojslava je pozoruhodným příkladem středověké ženy z vrcholné společenské vrstvy, která prožila zhruba polovinu svého života jako její vrstevnice – a druhou polovinu při řádu sester premonstrátek. Podle legendy usilovala v klášteře o svaté společenství. Nepochybně se tak zasloužila o rozkvět svého kláštera i řádu, a proto je dodnes v řádu ctěna jako ctihodná. Vedle svého bratra Hroznaty je tak svědkyní nesmlouvavé kázně a sebezapření v rámci či v blízkosti řeholního života modlitby a oběti.