Maxmiliána se narodila v Zásmukách u Kolína n. Labem, jako třetí dítě rodičů Jana Karla a jeho ženy Anny, ze starého vladyckého rodu Zásmuckých¹ , starší sestra se vdala a prostřední bratr zemřel. Bývala od dětství často nemocná a slabá, ale životopisci zaznamenávají, že se oproti tomu v její duši rozvíjely – vzhledem k jejímu věku nezvyklé – ctnosti a Boží dary. Zvláště je zaznamenána její úcta k Panně Marii, kterou často zdravila a zdobila její obrázky květy. Pak událost osobního setkání s Pannou Marií, kterou spatřila v nebi jednou v sobotu večer, když zámecký kaplan rozmlouval s jejími rodiči. Děvčátko i její okolí to pochopili jako znamení, že se má zcela zasvětit Bohu, v souladu s touhami svého srdce. Rodiče Maxmiliány ale zemřeli, a ona jako nedospělý sirotek byla svěřena příbuznému Rudolfovi do opatrovnické péče. Ten zamýšlel si krásnou a majetnou slečnu vzít za manželku, ale ona trvala na svém úmyslu zcela se zasvětit jinému Ženichovi. Proto ji Rudolf začal fyzicky i duševně týrat, což vyvrcholilo několika pokusy o znásilnění. Naštěstí se jí s pomocí jiného příbuzného podařilo uprchnout do Roudnice na zámek Lobkowiczů. Kníže Václav Eusebius ji velkodušně přijal. Maxmiliána mu svěřila svou touhu po řeholním zasvěcení. Aby vyzkoušel opravdovost jejího úmyslu, poslal ji na rok do Prahy pečovat o svou starou příbuznou. Vrtošivá teta ale dívku zneužívala a týrala; před jejím odjezdem se však pod vlivem dívčiny tichosti a trpělivosti obrátila a nato ji bohatě obdarovala a svěřila se do jejích modliteb. Po návratu do Roudnice kníže dohodl vstup Maxmiliány do nedalekého Doksanského kláštera, kde byla roku 1673 slavnostně přijata převorkou Juliánou Vršovcovou a proboštem Štěpánem Kielmannem. Slavné sliby složila po dvouletém noviciátě dne 8. září 1675. Za dva roky poté přijala velaci² ve dvaceti letech, což byla naprostá výjimka, a tento fakt svědčí o její výborné duchovní zralosti. Krátce po profesi onemocněla (snad revmatismem) tak, že mohla jen ležet, oslepla a žádné léčení jí nepomáhalo; zdálo se, že zemře. Jak bylo jejím zvykem, modlila se k Panně Marii o pomoc. Ač slepá, spatřila najednou opět svou nebeskou ochránkyni, která ji poručila poprosit probošta, aby ji poslali do nedalekých lázní v Teplicích a cestou zpět aby se zastavila na poutním místě Maria-Schein (dnes Bohosudov), kde bude uzdravena na 7 let. Slova Matky Boží se opravdu splnila. Zázrak úplného uzdravení se udál během pozdvihování při mši svaté v Bohosudově³. Odsud pochází též jediné zobrazení Maxmiliány a scény uzdravení na fresce v ambitech tamního kostela. Naše sestra se vrátila do kláštera, kde mohla bez potíží plnit všechny své povinnosti a úkoly; víme o tom, že byla sakristánkou a uměla velmi krásně vyšívat a zdobit perličkami i dracouny relikviáře, sošky a paramenta, snad byla také hospodářkou domu⁴. Pro svou tichost a pracovitost ji mínil probošt Dominik Girnth navrhnout jako převorku⁵, ale ona to naléhavě odmítala, protože se bála odpovědnosti za duše⁶. Po jeho smrti další probošt Maxmiliánu zkoušel, když ji dal jako pomocnou sestru k fortnýřce - konvršce. Zde se osvědčila pokorným a tichým chováním, takže František Waldhauser ji této funkce brzy zprostil a opakoval návrh svého předchůdce, který ale odmítla ještě rozhodněji⁷. V této době začala mít vidění duší v očistci, které ji žádaly o pomoc, aby byly vysvobozeny jistým počtem modliteb, obětí a mší svatých. Důkazem těchto návštěv duší může být např. vypálená ruka na klekátku, nebo na několika listech papíru, které máme uschovány i s příběhem, který se k nim váže. Nebyly to ovšem jen návštěvy duší, ale též útoky (i fyzické) a pokušení ďábla. Tato vidění popisuje střízlivě a bez příkras právě její zpovědník⁸. Vize byly i předpověďmi budoucích událostí nebo varováními před nebezpečím hrozící duším. Co se týče předpovědí, je aspoň u některých doloženo, že se splnily. Její intervence ve prospěch duší se konaly prostřednictvím probošta, jak svědčí její dochovaná korespondence⁹. Je jisté, že tyto věci vyvolávaly v konventě i v okolí různé reakce. Maxmiliána pochopitelně trpěla pomluvami i nepochopením svého okolí. Přesto životopisci zdůrazňují její trpělivé snášení nemocí a zbožnost, nikoliv mimořádné jevy¹⁰. Za zvláštní zmínku také stojí její nápadná mariánská úcta vyjádřená navenek péčí o sochu, kterou jí s dovolením probošta věnovala její novicmistrová na svém úmrtním loži. Maxmiliána ji ozdobila několika bohatě vyšívanými šatičkami a velmi v ní uctívala Matku Boží celých čtyřicet let svého života. Před svou smrtí žádala probošta Miku, aby mohla být tato socha veřejně uctívána a aby byla pro ni postavena kaple. Přes počáteční zdráhání probošta se tak stalo. Kaple na severní straně kostela s centrálním půdorysem byla dokončena roku 1720 a zasvěcena titulu Zasnoubení Panny Marie s Josefem¹¹. Milostná socha byla skutečně uctívána mnohými, v roce 1729 byly vydány dokonce litanie k Panně Marii doksanské, kde je i rytinka této sochy od J.Hiebela¹². (Někdy se tato socha zaměňuje s ikonou vladimirské Madony, která byla do r. 1977 na oltáři svatého Vavřince v kostele, na druhé straně ale bylo věnování¹³). O soše a kapli píše také její zpovědník¹⁴. Maxmiliána však předpověděla, že se dostavby kaple nedožije. Zemřela skutečně 11.června 1718 a byla pochována v kryptě kostela. Ve strahovském archivu jsou dochovány profesní lístky sester z této doby a zvláštní složku tvoří lístky sester, jejichž těla byla neporušena; mezi 6 řeholnicemi je právě Maxmiliána¹⁵. (Nevíme, kdy byla krypta naposledy otevřena, ale tento údaj musí pocházet z doby před zrušením kláštera r. 1782, Maxmiliána byla v tomto roce už 64 let po smrti.) Zkusme si nyní více přiblížit prostředí a život kláštera v době, kdy v něm naše sestra žila. Narodila se a vstoupila do Doksan v době, kdy vrcholila rekatolizace Čech. Doksanský klášter se již vzpamatoval z pohromy třicetileté války, stavební činnost byla v plném proudu. Sestry byly např. v roce 1689 uvedeny do nové konventní budovy, tedy 16 let po Maxmiliánině vstupu. Probošti věnovali velkou péči zařízení a přestavbě kostela. Svědčí to o celkem poklidném rozvoji; největší nešťastné události byly spíše nemoci (epidemie moru 1680 a 1713 na Roudnicku¹⁶) nebo úmrtí významných osob, např. proboštů aj. V době smrti probošta Miky (1733) se udává počet sester na 49; v době života Maxmiliány to byl tedy konvent v průměru o 40 sestrách; každý rok byly obvykle přijímány 1-2 novicky¹⁷. Sestry žily podle Statut z roku 1630, která byla vyjádřením nové horlivosti pro vita apostolica, obnovením řeholního života přesným zachováváním slibů, pozvednutím a sjednocením ducha řádu¹⁸. Na Strahově vydal Jeroným Hirnhaim Řeč svatého Norberta (1676), Leonard Goffiné svou Handpostille (1690) a Charles Hugo se připravoval napsat své Annales ordinis Praemonstratensis. V Čechách se v plném proudu rozvíjelo baroko nejen jako architektonický sloh, ale jako celková umělecká kultura se snahou vytvářet mohutný dojem. Na doksanském kůru asi zaznívala díla Adama Václava Michny z Otradovic nebo jezuity Matěje Šteyera, která zpíváme dodnes. Jedním slovem, Maxmiliána se narodila do doby šťastného rozkvětu náboženského života. Toto prostředí jí bylo úrodnou půdou, kde její duchovní život mohl zapustit kořeny a rozvinout se do plné krásy. Představme si teď Maxmiliánu jako premonstrátku své doby. Jako mnoho jiných ženských řádových postav pocházela ze šlechtického rodu. I přes osiřelost na počátku dospívání, mohla těžit z dobré výchovy rodičů; jistě získala v dědictví patřičné věno potřebné pro vstup do kláštera jako chórová sestra. Ze svého prostředí si pravděpodobně přinesla talent a základy uměleckého vyšívání. Mluvila a psala snad německy, jak bylo v jejím prostředí zvykem; latinu musela znát alespoň zčásti kvůli chórovému oficiu. Ačkoliv zachovávala přesně Statuta i zvyky domu a byla podle nich vzornou řeholnicí, přesto vynikala nad ostatní svou tichostí a pokorou. Kdyby se neosvědčila ve svém všedním životě a neměla tyto ctnosti, nebyly by brány vážně její vize a intervence ve prospěch jiných. Nelze proto zjednodušeně považovat tuto sestru za hysterickou¹⁹ a to i přes někdy přehnanou zálibu barokní doby v úctě ke svatým. Její zpovědník píše své zápisky kupodivu velmi střízlivě²⁰ a prosí čtenáře o pokorný přístup k četbě. Je to premonstrátka, která milovala spolusestry, jak žádá Řehole, milovala liturgii a vše co je s ní spjato, vše obětovala pro spásu duší a byla cele oddána Panně Marii. Poslední dva body jsou u ní specificky výrazné. Členka kanovnického kněžského řádu, který právě v té době znovu našel svou identitu, uplatnila své (obecné) kněžství nejen chórovou modlitbou, ale i mimořádnou obětavostí za duše (zvláště v očistci) a vnějším nasazením duchovními radami nebo korespondencí. Co říci závěrem? Stojí za povšimnutí, že v posledním vydání řádového Hagiologia chybí postava sestry ze 17. století²¹. Maxmiliána by mohla vhodně tuto mezeru zaplnit²². Meditovat nad jejím příkladem, studovat podrobněji texty od ní a o ní, by stálo za námahu. Maxmiliána předpověděla, že bude klášter zrušen, ale též, že se do něj sestry znovu vrátí. Tou navrátivší se generací jsme právě my….. Je to zavazující, ale i nadějné. Lze předpokládat, že přímluva naší předchůdkyně za duše je stejně účinná, jako byla za jejího pozemského života. Je na nás, zda toho budeme chtít využít.

​

1 Hlavními prameny jejího životopisu jsou: zápisky o jejím životě zpovědníka Modesta Freislebena O.Praem: PARTHEONIS DOXANENSIS GLORIA seu Compendium vitae et Gratiaeinsinuationum, quibus ornatum fuit liliu Maximiliana Zasmuckin. Conscripta a Modesto Freisleben Partheonis Confessario,1718; v rukopise strahovské knihovny., dále neznámé pojednání o jejím životě od probošta Josefa Miky, na něž odkazuje ve svém rukopise pod názvem, Ozdoba Doksanu P. Maksymiliana Zásmucka. Profeska Z. Premonstratesnkiego, Przyjaciólka Świetych Duszyczek w czyścu zostających sestra Michaela Andrusikiewicz z Krakówa, datováno 1910 – kopie je v naší knihovně.
2 Toto datum uvádí Tadeáš Řehák ve svém částečném překladu Freislebenova rukopisu, in: Sestry premonstrátky, vydala Královská Kanonie premonstrátů na Strahově pro vlastní potřebu 1999, dále srv. H. Kuchařová, Klášter sester premonstrátek v Doksanech v 2. polovině 17. a na začátku 18. století v zrcadle rukopisu XVI G 6 z Národní knihovny v Praze str. 212-213, In: Locus Pietatis et vitae, UK a Scriptorium 2008. K velaci též A. Žák, Panny řádu svatého Norberta, Sborník historického kroužku z r. 1900, č. 1, str. 47, pozn. 1.

3 Záznam o tom viz též Historia Mariascheinensis od J. Millera SJ, 1710, str. 113-115
4 Pozn. Tuto funkci Statuta 1630 nejmenují, starost o hmotné věci je na celelářce, vestiářce sklepmistrové, atd. Michalea Andrusikeiwicz se zmiňuje o szafarce; jisté je, že domácí hospodaření velké komunity se muselo nějak řídit a nemohla vše dělat jen převorka.
5 Statuta 1630 o způsobu ustanovení převorky mlčí. V Doksanech ji obvykle se souhlasem sester ustanovoval probošt, srv. Kuchařová op. cit, str214 a od téže autorky Klášter v Doksanech-historie, spiritualita, homiletika in Klášter sester premonstrátek v Doksanech a Slánsko. Město Slaný 2013. str-10.
6 Srv. M. Andrusikiewicz, op.cit. str.18.
7 Srv. M. Andrusikiewicz, op.cit. str.19
8 Částečný překlad viz T. Řehák op. cit, dále překlad obsahu Freislebenova latinského rukopisu v naší knihovně nebo ústní podání započatého překladu téhož od prof. Zedníčka.
9 Srv. Kuchařová 2013, str. 10
10 Srv. např. Isidor Vondruška, Životopisy svatých 4, L. Kuncíř v Praze1931, str. 91 nebo Drahé kameny koruny svatováclavské,188O
Srv. H. Kuchařová - L. šturc: Klášter sester premonstrátek v Doksanech, in. František Preiss, restaurované sochy z klášterního kostela Narození P. Marie v Doksanech, Národní galerie v Praze 2005

11 Srv. H. Kuchařová - L. šturc: Klášter sester premonstrátek v Doksanech, in. František Preiss, restaurované sochy z klášterního kostela Narození P. Marie v Doksanech, Národní galerie v Praze 2005patronce všech k ní se utíkajících, Litoměřice 1729
12 Tomáš Zajíček, Litanie aneb suplikace k Panně Marii Doxanské, patronce všech k ní se utíkajících, Litoměřice 1729
13 Přesná citace a popis viz František Beneš, Doksany, býv. královský, panenský klášter Premonstrátek nad Ohří, Památky archeologické V. 1863, str. 198-199
14 Freisleben, op.cit, fol. 89
15 Srv. Kuchařová Hedvika, seznam profesních lístků sester, zasláno e-mailem.
16 Srv. Hlaváčková Miroslava Roudnice nad Labem a okolí, Kulturní zařízení města Roudnice n. Labem 2006.
17 Srv.Václav a Antonín Vinš, Dějiny Kláštera premonstrátek v Doksanech, strojopis 1948, str. 347-8.
18 „Náš řád, to je hlásání slávy Boží, horlivost pro duše, správa božských svátostí, služba Církvi Boží. Náš řád, to je kázání evangelia, vyučování základům víry lidem neznalých, pravidelná posvátná četba, řízení Církve a podle Ezechiela to znamená oponovat lidem setrvávajícím v hříších díky povolnosti pastýřů /…/ Toto vše je úloha našeho řádu, jediný smysl jeho úsilí, cíle a ducha“ Předmluva ke Statutům 1630 str. XLIV, in: Ardura B. Prémontrés, Histoire et Spiritualité, 1995, kap. IV, str. 254, pozn. 126.
19 Srv . A. Podlaha, Český slovník bohovědný III, vyd. V. Kotrba 1930, str. 555 nebo hodnocení bratří Vinšových v op. cit, str. 342.
20 „Tato knížka byla napsána střízlivě a prostým způsobem, aby pravda a svatá prostota /:jíž ctihodná panna Maxmiliána v písemných projevech vědomě dbala:/ nebyla zatemňována frázemi a vybranými slovy.“ – citát z úvodu Freislebenova rukopisu.
21 srv. D. M. Dauzet, Spécifités d´une sainteté féminine dans l´ordre de Prémontré? Přednáška na mezinárodním setkání sester v Mariengaarde 2009
22  pozn. v naší kanonii si ji každoročně připomínáme při četbě Hagiologia 11.6.

​