U Gertrudy z Altenbergu vstupujeme do zcela jiného světa než u Riquery. Ona není jako Riquera jen obětavá ošetřovatelka chudých a nemocných, nýbrž také osoba ve vysoké politice, čehož si její hagiografie většinou méně všímá, ale nová kniha od Stefanie Seebergové o textilním vybavení v Altenbergu to velmi zdůrazňuje.

K tomu se musíme nejprve důkladněji zahledět na její původ a životní poměry. Gertruda pochází nejen z vysoce postavených rodičů, nýbrž zároveň z celé rodiny světců, neboť nese, ne snad bez záměru, jméno své babičky, uherské královny Gertrudy. Ta ale pocházela z domu hrabat z Andechu a vévodů z Merana, s majetkem od východní oblasti Franků až k Jaderskému moři v Chorvatsku, bezprostředně podřízených císaři. Gertruda se narodila okolo r. 1182 na Svaté hoře Andechs. Její bratr Berthold se stal arcibiskupem v Kalocsa a patriarchou v Aquilei, bratr Ekbert biskupem v Bamberku. Její sestra svatá Hedvika byla vévodkyní ve Slezsku, její sestra Anežka královnou Francie a její sestra Mechtilda abatyší v Kitzingen. Gertuda se vdala r. 1203 za pozdějšího uherského krále Ondřeje II. ze starého rodu Arpádovců, který byl r. 1205 korunován na krále, přičemž hlavně ona, jak praví kronikář, „vedla s mužským intelektem státní záležitosti“. To ale také zaplatila svým životem: byla r. 1213 při jedné dvorské honitbě uherskými šlechtici zavražděna. Důvodem bylo nápadné nadržování cizím, především německým šlechticům. Tato vražda měla později v 19. a 20. století ovládnout divadelní a operní scénu.

Ale Gertrudiny děti dělají kariéru: její syn Béla se stává jako Béla IV. králem Uher, její nejstarší dcera Marie je provdána za bulharského cara, její druhá dcera Alžběta za lantkraběte Ludvíka IV. z Durynska, jeden z dalších synů se stává knížetem v galské Haliči, dnes západní Ukrajině, a jeden se oženil s dcerou knížete z Novgorodu. K tomu přichází ještě dcera Yolanthe z druhého manželství krále Ondřeje, která se provdala za Jakoba Aragonského, a z tohoto svazku pochází svatá královna Alžběta Portugalská. Rodinné společenství se tedy rozprostírá přes velkou část Evropy.

Pro nás je nyní důležitá Alžběta Uherská, narozená r. 1207, která byla dána již v r. 1211 jako čtyřleté dítě na dvůr durynských lantkrabat a přislíbena pozdějšímu lantkraběti Ludvíku IV. Durynskému z rodu Ludowingů. Jejich svazek uskutečnili Gertrudini sourozenci biskup Ekbert z Bamberku a abatyše Mechtilda z Kitzingen. Durynský dvůr platil za kultivovaný a pěstoval především kontakty s minesengry, což ještě Richarda Wagnera inspirovalo k jeho opeře „Tannhaüser“. Roku 1221 se oženil současný 21 letý lantkrabě Ludvík se 14 letou Alžbětou. Z tohoto manželství pocházejí tři děti: Heřmann Durynský (1221-1241), který se stal lantkrabětem, Sofie (1224-1275), provdaná za vévodu Jindřicha II. Brabantského, který ale již v r. 1248 zemřel. Sofie žila potom především v Marburku a snažila se pro svého syna Jindřicha získat lantkrabství v Durynsku a Hesensku, což ale vedlo k válce a těžké porážce. Jindřich se pak skutečně stává lantkrabětem v Hessensku a Sofie pramátí dnes již mnoha v různých liniích existujících hessenských rodů. V Marburku má památník.

Gertruda přišla na svět jako třetí dítě v r. 1227, když její otec byl již mrtev. Lantkrabě Ludvík, který udržoval dobré vztahy s císařem Fridrichem II., se vydal s vojskem na popud kázání Konráda z Marburku 27. dubna 1727 na 5. křižáckou výpravu. Těhotná Alžběta ho doprovázela až na hranice Durynska. Ludvík zemřel ještě před naloděním 11. září 1227 v italském Otrantu na nějakou infekci a 29. září se narodila Gertruda. Pro její právě 22 letou matku nyní nastalo těžké období, i kvůli již dřívějšímu konfliktu se dvorem v Durynsku. Lantkrabětem se stal Jindřich Raspe, Ludvíkův mladší bratr, oficiálně poručník teprve pětiletého Heřmana. Tento Jindřich, tedy Gertrudin strýc z otcovy strany, se po sesazení a papežské exkomunikaci Friedricha II. v r. 1246/47 stal samozvaným králem proti Friedrichovu synu Konradu IV., což vedlo k válce s obležením Ulmu a Reutlingen, který nakonec Jindřich ztratil. Zemřel bezdětný na Wartburku v r. 1247 a s ním vymřel po mužské linii durynský rod Ludowingů. Další Gertrudin strýc Konrad Raspe spravoval část hesenské země patřící durynským Ludowigům, jejímž centrem byl Marburk. Roku 1237 odložil hraběcí hodnost a vstoupil do Německého řádu, kde byl od r. 1239 až do své smrti v r. 1240 velmistrem řádu.

Jindřich Raspe ihned odebral Alžbětě plnou moc v disponování jejím jměním, protože se bál, že by ho mohla, stejně jako mnohé jiné, rozdat chudým. Tak se na Alžbětu již nemohlo pohlížet jako za zodpovědnou a nesměla se zdržovat na durynském dvoře. Vypovězena z Wartburku musela dočasně bydlet ve stájích. Tu zasáhli příbuzní z matčiny strany – biskup z Bamberku a abatyše z Kitzingen - a přivezli ji i s jejími dětmi na hrad Pottenstein ve Frankách. Osnovali pro ni také nové plány na svatbu, snad dokonce s císařem Friedrichem II. Ale ona se, silně ovlivněna kázáními Konrada z Marburku, přestěhovala do Marburku a žila jako ošetřovatelka nemocných v dokonalé františkánské chudobě. Alžběta zemřela 17. listopadu 1231 ve věku 24 let.

Gertruda byla ještě jako dítě dána z Marburku na výchovu do nedalekého kláštera Altenberg. Víme také o alespoň jedné návštěvě její matky Alžběty, která s tamějšími sestrami pletla oblečení. Ženský klášter Altenberg byl založen mezi lety 1162-1167 a patřil k opatství Rommersdorf nad Rýnem. O sestry pečovali převor a dva kanovníci z Rommersdorfu. Převor a magistra zastupovali opata, který přijel do odlehlého Altenbergu většinou jen jednou za rok na stanovenou vizitaci. Je známo, že v polovině 13. století bylo v Altenbergu 30 konventuálek, koncem století 70. Altenberg byl zevně podřízen přímo císaři a konvent sestával především z dívek ze šlechtických rodin z okolí. Tím byly kanovnice vtahovány i přes předpisy o klauzuře do úzkého vztahu se světskou, sociální a politickou mocí místních vládnoucích a zakládajících rodin, které podporovaly klášter. Především magistry byly ve 13. -14. století vždy vybírány z těchto rodin. Současně mohly být rodinné návštěvy vysoce politickou záležitostí, jako byl pobyt lantkraběcího dvoru z Hesenska v r. 1270 a 1271. Během působení Gertrudy jako magistry od r. 1248, tedy když jí bylo 24 let, až do její smrti v r. 1297, je tato skutečnost zřejmá z listin vystavených pro ni i její sestru Sofii Brabantskou.

Na základě svých vztahů se mohla Gertruda pustit do nové stavby kostela, kláštera a dvou hospitálů, které měly splňovat požadavky na ženský klášter uprostřed šlechtické společnosti. Půdorys jasně ukazuje uzavřenost klauzury v křížové chodbě západního dvora a na východě z různých stran přístupný dvůr pro hospodářskou činnost. Kostel, Gertrudou a její sestrou zamýšlený duchovní střed a hrobka nových hessenských lantkrabat, musel z principu zajistit přístup čtyřem skupinám: sestrám na velkou tribunu a zakládajícím rodinám k náhrobku pod ní. Neboť pro ženský klášter byla memoria, tedy vzpomínka na zemřelé a modlitba za spásu duší zásadním přáním zakladatelů a často i výslovně uvedeným při zakládání kláštera. Před náhrobkem se nachází kaple sv. Anny, oddělená zdí a spojená s kostelní lodí otvory k naslouchání - takže zde mohly konvršky a novicky sledovat mši jen sluchem. Pro laiky bylo určeno místo v lodi kostela přístupné ze severního portálu a kanovníci, kteří bydleli v severním křídle domu, kde měli i svou oratoř, přicházeli přes sakristii. Vztah k rodině podtrhují dnes už nedochovaná kostelní okna s rodovými znaky rodiny: začínají Gertrudinými prarodiči, králem Ondřejem Uherským a Gertrudou z Andechs, a pokračují až k příbuzným rodin hrabat z Nassau, Ziegenhainu a Solmsu.

Velice významným zde bylo v r. 1235 svatořečení Alžběty, kterého se Gertruda zúčastnila. Od té doby se v listinách označuje jako „magistra Gertruda, dcera svaté Alžběty“, poprvé v r. 1252. V tom následovala příklad své sestry Sofie, která od r. 1248 sídlila v marburském zámku. Altenberg dostává ale také vzácnou relikvii z paže svatořečené, a Gertruda se očividně snaží udělat vedle Marburku i z Altenbergu centrum úcty sv. Alžběty. O tom svědčí získané textílie z Alžbětiny doby, které byly prozkoumány paní Seebergovou. Jedno plátno s vyšitou Vitou svaté Alžběty, dnes uložené v Ermitáži v Petrohradě, a jeden velký přehoz na katafalk, užívaný při každoroční vzpomínce na zemřelé rodinné příslušníky, dnes v Muzeu užitého umění ve Frankfurtu. Kostel je v mnohém, především v první stavební fázi, ovlivněn kostelem sv. Alžběty v Marburku. Nová stavba kostela a kláštera je znamením zřetelné politické moci, neboť Sofie v této době bojuje pro svého syna Jindřicha o práva lantkraběte, který to vše pak potvrdí „pečetí Jindřicha, syna narozeného svaté Alžbětě“. V letech 1270/71 nacházíme v Altenbergu častěji celou lantkraběcí rodinu z Hesenska a přicházejí také nadace, mezi nimi i každoroční modlitby za lantkraběcí rodinu, k čemuž byla nutná ona drahocenná pokrývka katafalku. Současně zde také máme ukázku, jak jednotlivé sestry v konventu, jejichž počet pod vedením Gertrudy vzrostl na 70, pracovaly. Roku 1292 konečně dosáhl lantkrabě Jindřich díky spříznění s králem Adolfem z Nassau povýšení do stavu říšských knížat. V červnu 1293 doložil král listinou říšskou svobodu klášteru Altenberg a postavil klášter pod ochranu říšských měst Frankfurt, Friedberg a Wetzlar. Tím odebral hrabatům ze Solmsu nárok na sídlo správního úřadu. Díky svatební politice její rodiny jsou nyní takto s Altenbergem spojeny částečně znepřátelené rodiny ze Solmsu, Ziegenhein a především hrabata z Nassau, kteří pod emporou sester dostali rodinné pohřební místo. Zachován je pouze náhrobek Otty I. z r. 1290. Jeho sestra Kathalina byla od r. 1297 nástupkyní Gertrudy v úřadu magistry.

Gertruda ale také rozšířila pro rostoucí klášter zásobu rukopisů. O tom také máme ještě nějaká svědectví. Jedná se nejprve o liturgické knihy k Officiu, ať už pro kanovníky nebo sestry v jejich chóru. Především malé žaltáře k osobní potřebě sester bývaly sestrám darovány rodinnými příslušníky při vstupu. Známý je denní žaltář, který snad byl zhotoven pro samotnou Gertrudu a později přešel do vlastnictví její nástupkyně Kathariny z Nassau. Druhý žaltář, asi z Brabantska, převzala Gertruda od své sestry Sofie a možná sama do něj vepsala datum její smrti. Další modlitební kniha z této doby pochází ze severofrancouzské oblasti. Doplňky v kalendáři nebo v knihách dokládají, jak se samy konventuálky chápaly pera a jak psaly. K tomu patří také knihy pro výuku a duchovní literatura, např. kázání od Jana Chryzostoma. Ilustrace ukazují částečně stejné ornamentální motivy, které nacházíme na výšivkách.

Avšak Gertruda není jen zdatná organizátorka a magistra, ale ovlivněna svou matkou je naplněna františkánským ideálem chudoby a myšlenkami na křižácké výpravy. V obou špitálech se osobně věnuje službě chudým a nemocným. Je velice otevřená novým formám zbožnosti, jako je v r. 1264 ustanovená slavnost Božího Těla. Již v r. 1270 ji uvádí do Altenbergu, jistě i v úsilí podnítit poutníky a šlechtice na cestu do Altenbergu, ale také ve své hluboké úctě k Eucharistii, která byla vždy v našem řádu živá. Též myšlenky na křižácké výpravy a myšlenky na svého otce ji neopouštějí. Když papež Urban IV. po znovudobytí latinského císařství v Konstantinopoli byzantinci v r. 1261 plánoval proti nim křižáckou výpravu, která se naštěstí neuskutečnila, shromáždila Gertruda se sestrami a šlechtickými ženami peníze, aby křižáky vybavila. To byl obvyklý příspěvek, který ženy pro křižáky konaly, jak to známe i z fríských kronik té doby.

Gertruda zemřela 13. srpna 1297 po 50 letech působení jako magistra. V ní máme tedy typ jedné vysoce postavené šlechtičny, která úžasně využila své spojení s rodinou a její vliv k dobru kláštera. Zároveň se držela františkánského ideálu chudoby a také služby chudým a nemocným, jak to viděla na své matce, což vnesla i do života svého kláštera. Altenberg za působení Gertrudy nedělá tedy dojem sebeuspokojujícího ženského kláštera pro šlechtičny, který by byl jen zaopatřovacím ústavem pro dcery okolo žijících šlechtických rodin.

Úcta ke Gertrudě nastala velmi brzy a papež Klement V. ji dovolil uctívat jako blahoslavenou již v r. 1311. Ona, která byla za svého života do určité míry živoucí relikvií svaté Alžběty, byla nyní sama objektem úcty. Okolo r. 1330 byla pohřbena do náležitého hrobu uprostřed křížení lodi chrámu před hlavním oltářem. Její kult byl definitivně potvrzen 22. ledna 1728 papežem Benediktem XIII.

Ulrich G. Leinsle, Stift Schlägl

Prameny:
Stefanie Seeberg, Textile Bildwerke im Kirchenraum. Leinenstickereien im Kontext mittelalterlicher Raumausstattungen aus dem Prämonstratenserinnenkloster Altenberg/Lahn, Petersburg 2014.